Skutečná smlouva v římském právu se nazývá dohoda, jejíž uzavření znamená převod určité věci z jedné strany na druhou. Na rozdíl od jednoduchých neformálních dohod má skutečná dohoda určité důvody pro vstup v platnost a rovněž stanoví povinnost jedné ze stran vrátit dříve přijatý majetek.
Smlouva v římském právu
V římském právu neexistuje žádná výslovná a jasná definice smlouvy jako druhu závazku. Z charakteristik jednotlivých smluv však lze zjistit, že každá smlouva je hlavně dohodou mezi dvěma stranami, která má právní důsledky.
Skutečné smlouvy se od všech ostatních lišily jednoduchostí pořadí implementace. K jejich uzavření nebyly vyžadovány žádné formality. Stačilo mít dohodu a věc převedenou z jedné strany na druhou.
Druhým rysem skutečných smluv bylo, že nikdy nebyly abstraktní, byly vždy realizovány pouze na určitém základě.
V římském právu byly velmi důležité čtyři typy smluv: hypotéka, půjčka, půjčka, skladování.
Skutečná smlouva
Skutečná smlouva je smlouva, která stanoví závazky stanovené stranami převodem věci. Skutečných smluv bylo několik:
Smlouva o hypotéce
Tento typ smlouvy se vyznačoval skutečností, že věc byla převedena dlužníkem na věřitele za určitou částku peněz přijatou od věřitele. Pokud tato částka nebyla včas vrácena, ztratil dlužník věc převedenou na věřitele a stala se majetkem věřitele. Povinnosti věřitele zahrnovaly pozorný a pečlivý přístup k věci, protože v případě splacení dluhu mohla být dlužníkovi vrácena.
Smlouva o půjčce
Tento typ smlouvy byl charakterizován skutečností, že jedna ze stran (věřitel) převedla na druhou stranu (věřitel) věc po určitou dobu k bezplatnému použití. Později byla přijímající strana povinna vrátit věc na konci doby používání neporušená. Dlužník plně odpovídal za bezpečnost přijatého předmětu. Výjimkou byly případy, kdy došlo k poškození věci náhodou.
Půjčka v této dohodě byla poskytnuta na přísně stanovenou dobu, ale existoval také typ půjčky, kterou bylo možné poskytnout „na vyžádání“. Říká se jí nejistá.
Smlouva o půjčce
U tohoto typu smlouvy poskytla jedna ze stran (věřitel) druhé straně (dlužníkovi) věci nebo určitou částku peněz. Povinností dlužníka bylo, že po uplynutí předem stanovené doby nebo na vyžádání musel vrátit stanovené věci a peníze.
Smlouva o skladování
Tato dohoda byla charakterizována skutečností, že jedna ze stran (vkladatel) převedla na druhou stranu (depozitář) věc na určité období k bezplatnému uložení. Ta věc nemusela patřit vkladateli, mohlo by to být cizí majetek.
Na základě této dohody se depozitář nestal ani vlastníkem, vlastníkem věci, pouze si ji ponechal po dobu uvedenou ve smlouvě. Neměl právo tuto věc používat, pronajmout nebo pronajmout. Jelikož smlouva byla bezplatná, depozitář nebyl povinen věnovat této záležitosti zvláštní pozornost. V případě úmyslného poškození nebo poškození v důsledku hrubé nedbalosti však musel nahradit veškerou škodu způsobenou na majetku někoho jiného.
