Umění překladu umožňuje lidem seznámit se s pracemi autorů, kteří píší téměř ve všech jazycích světa, aniž by se obtěžovali tyto jazyky naučit. Ale ne každý, kdo v překladu přečte Shakespeara nebo Goetheho, Stendhala nebo Coelha, si myslí, že tento překlad vyjadřuje zvláštnosti autorovy řeči.
Vlastnosti prozaického překladu
S překladem prozaických děl je situace jednodušší, i když zde existují i jemnosti. Fiktivní řeč, jak víte, se liší od běžné hovorové nebo dokonce literární řeči. Každý autor, který vytváří umělecké dílo, používá jazyk jako nástroj, který mu umožňuje vyjádřit své myšlenky nejpřesněji, živěji a obrazně.
V prózách je samozřejmě hlavní věc, ale důležitý je také způsob, jakým je tento význam sdělen. Každý autor používá své vlastní prostředky: nalézá živé neobvyklé obrazy, diverzifikuje řeč hrdinů a autorovy poznámky o idiomy svého rodného jazyka, přímo či nepřímo odkazuje na historické a kulturní reality své rodné země, které jsou čtenáři-krajanovi zřejmé, ale cizinci to není příliš jasné.
Úkolem překladatele je nejen správně přeložit autorův text, ale také zprostředkovat čtenáři atmosféru díla, co nejjasnější realitu, kterou autor popisuje nebo jen zmiňuje. K tomu je někdy nutné podat vysvětlení, které autor neposkytl, v poznámkách, nahradit idiomy a frazeologické jednotky, které jsou pro čtenáře nejasné blízkými shodami, ale jsou převzaty z jejich rodného jazyka, aby se vzaly v úvahu autorovy zvláštnosti vytváření frází a vět. Pouze v tomto případě bude překlad schopen odrážet nejen autorův záměr, ale také zvláštnosti jeho stylu. A samozřejmě, dobrý překladatel se dokáže v autorovi úplně „rozpustit“, na chvíli se ním stát, aby vytvořil skutečně hodný literární překlad.
Vlastnosti poetického překladu
S překladem poezie je situace trochu jiná. Pokud si v hrách nebo epických dílech význam stále zachovává vedoucí pozici, pak v lyrických básních vychází přenos autorových pocitů, jeho nálady, stavu a vnímání světa. A promítnout to v plném rozsahu je mnohem obtížnější než jednoduše převyprávět obsah.
Proto je jakýkoli básnický překlad vždy jen dílem autorovy práce překladatele, protože do něj vnáší své pocity a bez toho jsou texty mrtvé a zbytečné.
Dalším problémem, kterému čelí každý, kdo vytvořil poetický překlad, je dodržování rytmického vzoru originálu a v ideálním případě jeho základní zvukové série. Vzhledem k tomu, že jazyky autora a překladatele se mohou od sebe výrazně lišit, může to být velmi obtížné, někdy nemožné.
Například pro anglický jazyk je typická spousta jednoslabičných a dvouslabičných slov, zatímco delší slova převládají v ruštině. Anglická sloka poezie tedy bude obsahovat více slov než její přesný překlad do ruštiny. Tento překlad však musí „odpovídat“velikosti autora, aniž by ztratil smysl nebo emocionální obsah! Navíc by bylo hezké pokusit se zachovat jeho hudební zvuk. S tímto úkolem se dokážou vyrovnat jen ti nejgeniálnější překladatelé, ale někdy je to pro ně také ohromující.
Překladatel básnického díla proto, chtivě, vytváří vlastní báseň „na základě“autorovy, někdy ji mění téměř k nepoznání. Není náhodou, že překlady poezie jsou tak odlišné od různých autorů. A abychom ocenili „skutečného“Shakespeara, je koneckonců lepší číst jeho díla v angličtině.
