Výraz „železnice“se v ruštině stal velmi běžným. Používá ho každý: od médií po obyčejné lidi. Mnoho lidí však dosud nezná historii tohoto pojmu.
Pojem „železnice“znamená pás země vybavený kolejnicemi nebo povrch umělých konstrukcí (tunely, mosty, nadjezdy), které se používají k pohybu kolejových vozidel. Dokonce i ve starověkém Řecku, Egyptě a Římě existovaly železniční cesty které byly určeny k přepravě těžkých břemen podél nich. Jejich struktura byla následující: na silnici dlážděné kamenem byly dvě rovnoběžné hluboké drážky a kolem nich se valila kola vozů. Ve středověku byly v dolech silnice, které sestávaly z dřevěných kolejnic. Po nich se pohybovaly dřevěné vozy a v roce 1738 byly dřevěné cesty nahrazeny kovovými. Nejprve byly postaveny z litinových desek s vybráními pro kola, ale bylo to nepraktické a nákladné. V roce 1767 nařídil Richard Reynolds pokládku železných kolejnic na přístupové cesty do dolů Colbrookdale. Od moderních se lišily tvarem i velikostí. Kola vozíků byla také litina. K jejich přemisťování po kolejích byla využívána síla člověka nebo koně. S rozvojem obchodu a dopravního systému se také rozvíjely železnice. Všude se začaly na počátku devatenáctého století ve Velké Británii, Francii a Belgii objevovat železnice, které se svým vzhledem podobaly moderním. Název železnice „železo“začal před třemi sty lety, kdy nahradila svůj dřevěný protějšek. V běžném jazyce se termín „kus železa“používá poměrně dlouhou dobu (za názvem materiálu, ze kterého jsou vyrobeny kolejnice a jiné železniční konstrukce). Železniční trať je poměrně složitá stavba, která se skládá z nižších a horní části. Spodní konstrukce zahrnuje podloží a umělé konstrukce (nadjezdy, mosty, potrubí atd.). Horní strana obsahuje kolejnice a pražce, spojovací prvky kolejnice, štěrkový hranol.